Největší (zřejmě už) nežijící Čech se vrací ještě jednou na prkna, která znamenají svět. „České nebe“ je po Blaníku bezesporu jeho nejzásadnějším textem, který s genialitou a citem pro nadsázku bilancuje s otázkou národností i kulturní. Aneb zřejmě nejpropracovanější mystifikace v dějinách této kotlinky stále pokračuje. Dost možná poslední hra kultovního souboru Divadla Járy Cimrmana přináší tolik milovanou a oceňovanou fabulaci na podkladu českých reálií i mýtů – v nebi zasedá česká komise ve složení Jan Amos Komenský, svatý Václav a praotec Čech. Hledají se noví členové, řeší se transfery z očistce do lůna božího, do panteonu českých klasiků jako uragán létá Tyrš s pravidelnými rozcvičkami a poněmčenec Radecký s radikálními výhružkami. Je radost pozorovat, jak tvůrčí duo Svěrák-Smoljak neztrácí báječný smysl pro verbální humor, který osciluje mezi základní školou a učebnicemi dějepisu. „České nebe“ je až sokolsky řízným kouskem, s písňově-tanečními refrény a přesilnými gagy. Připomene již zmíněný „Blaník“, ale svou povedenou a inteligentní mystifikací i Smoljakův „Malý říjen“. Rozesměje i tam, kde je předvídatelné, což je na Cimrmanech i po letech obdivuhodná vlastnost. Víte, co přijde, ale stejně to zafunguje. Slabiny? Sotva... Snad jen úvodní seminář, který recykluje starší skeče a navrch přidává překvapivě mnoho vážné didaktiky z dějin české kultury. Nicméně zdráhám se ho nazvat slabinou, spíše jemný digestivem před hlavním chodem. Z mého pohledu „České nebe“ nestačí na velmi osobitý sklerotikon „Švestka“, přesto se zařadí mezi nejlepší kousky žižkovského ansámblu... Ehm, chtěl jsem říci Járy Cimrmana. Vždyť sám Ladislav Smoljak jakoukoli mystifikaci v semináři jasně odsuzuje.